Vnitřní hory a jiné zplodiny

(Psáno v roce 2010)

Po dlouhé době, kdy jsem jen občas napsal nějaký článek, abych s ním prodal fotky, jsem se asi vrátil k psaní. Po mrtvici mám totiž pauzu, kdy nemůžu vandrovat ani trénovat. Tak se učím a píšu. Bude asi chvíli trvat, než se do toho dostanu. Tak buďte shovívaví.

Následující povídky jsem napsal pro Vodáckou literární soutěž Kenyho VOLEJ a tímto vyzývám Vás všechny - napište taky něco! Neříkejte, že nemáte z vody výrazný a zaznamenáníhodný zážitek. A ztvárníte ho určitě líp, tohle je teprve druhá a třetí povídka, co jsem v životě dopsal. Tak sednout a psát! Povídky výherců budou uveřejněny v knize a věřte, že konkurence zatím není veliká! Podrobnosti o soutěži naleznete pod tlačítkem "soutěž" v horním menu stránek.

Dlouhý den a dlouhá noc

Tak tahle voda nezačíná dobře. Trčím v týhle knajpě už třetí hodinu a nikdo nikde. Jet autama, trend moderní doby, pche. To moje banda jezdí na vodu společně, ve vlaku začíná voda už s prvním hrábnutím do kytary a než dojedem do cílový – vlastně startovací hospody, stihnem rozstřelit milence nafukovacím míčem, sbalit dva nový členy a polít pánovi dokumenty pivem. Teda, stalo se nám to jednou, ale ta cesta vždycky stojí za to. Parta se musí sžít a když se sedá do lodí, všichni už mají být psychicky na jedný vlně. Pátek je Malá sobota a kterej šéf to nechápe, nemůže zaměstnávat vodáky!

No sláva. První známej ksicht se objevuje ve dveřích, bágl si asi nechal v autě, kytaru taky, no nic, aspoň tu nebudu trčet sám. Za ním se lámou do místnosti další tři který neznám, což nevadí, proto koneckonců občas vyjedu i s neznámou partou. Vždycky je šance, že pot­kám někoho, s kým si padneme do noty a užijem spoustu srandy.

Sedíme s první půlkou bandy asi hodinu a oťukáváme se, jména jsem zapomněl snad dřív, než se představili a čekám, kdo bude stát za to, abych si ho zapamatoval a jméno si pak zjistil. Táhne na jedenáctou a konečně se objevuje zbytek lidí, ale že prý ani neposedí a jedou do kempu stavět stany. „Právě dopíjíme, jdem s váma,“ říká Katka a já si pořád říkám, no tak se postaví stany, udělá oheň a ještě si zabékáme u kytar. Houbeles. Jakmile stojí zelený a modrý hroudy stanů, každej utrousí „dobrou“ a zaleze. Parťák Jarda taky. Vůbec ho nepoznávám. A najednou je kolem ticho, z krtinců stanů se ozývá jemný pochrupávání a já jsem sám s řekou… Jdu si do ní aspoň podle starého zvyku opláchnout obličej a ukládám se pod hvězdami. Nořím se myslí mezi hvězdy, galaxie a paralelní světy a při sedmé padající hvězdě, respektive meteoritu, si skromně přeju, aby v noci nepršelo a já nemusel stěhovat „bejvák“ pod střechu stánku. Potkat tu pravou už jsem si přál mnohokrát a tohle přání asi meteority plnit jaksi neumí.

Ráno se probírám pod vodou ztěžklými mraky, ale déšť zatím jen zahrozí pár kapkami a zase utne, ani se nestihnu rozhodnout, zda se vzrušovat a stěhovat ležení. Kolem stánku už se motají majitelé kempu, prima, teplý kafe k snídani určitě bodne. Výčepní Magdička je fakt kočka. Že bych si dal ještě jedno?

Ani jsem si nevšiml, že už nám přivezli lodě. Jedna na mě kupodivu zbyla, ale ta s prasklým kýlem. Nikdo jí nechtěl, ani se nedivím. Moje blbost. I když mě trochu překvapuje, že to nikoho netrklo a neozval se už při přebírání od půjčovny, ta prasklina je vidět snad už od stánku. Mám velrybí loď. S vodotryskem, zlehčuju situaci. Pro jistotu si ve stánku beru dva kelímky na vylévání vody a vsázím je do sebe. Magda se usmívá. Beru si číslo. Třeba jednou zabere.

Poslední stan se poroučí k zemi a mizí v barelu. Tak jsme si zase nezahráli. Snad večer, říkám si zklamaně a táhnu poloprázdný barel k lodi. Háčka jsem nesehnal a jedu na singla. Laminátka s příčnou prasklinou se mi zákeřně chechtá, když ji táhnu na vodu a nasedám.

Během půlhodiny hladina v lodi stoupá na třicet centimetrů. Předjíždí mě poslední loď, ještě chvíli slyším v meandrech Lužnice nadávání kormidelníka na háčkovo umění a pak krajina kolem ztichne docela. Jen hrdost mi nedovolila se doprošovat, aby mě nenechávali jet jako posledního. V mé bandě a vlastně ve všech, které znám, je to samozřejmé pravidlo. Singlař nikdy nejede poslední. Je nejpomalejší a když se cvakne, musí mu někdo píchnout obrátit loď.

A tak vybírám vodu z lodi voskovanými kelímky a v přestávkách pádluju. Touhle rychlostí přijedu na Pilař zítra. Navíc se ve dnech kelímků začínají rýsovat celkem solidní praskliny, za chvíli nebude čím vylévat. Nějak mi k nim asi Magda zapomněla přibalit upřímné přání šťastné plavby. Další kilák je za mnou, kamenné patníky kilometráže na březích mi ukrajují z dnešního přídělu píchnutí pádlem. V meandrech voda nečekaně zrychluje a zpomaluje a k tomu je potřeba včas se natočit do další zatáčky, jenže laminátka plná vody reaguje ppoommaalluu a někdy je to fakt o fous. Navíc se při březích tvoří pod hladinou neviditelné víry a kopou do lodi jak opilí fotbalisti. Těch meandrů je tu snad tisíc…

Hurá! Támhle plave poloprázdná petflaška! Kéž by se mi jí tak podařilo chytit… Ještě celkem obratně zajíždím k ekohříchu, který slibuje zachránit můj vodácký věneček. Kelímky už jsou nadranc a loď váží i s vodou tak metrák. Přitahuju jak divej, abych na lahev dosáhl. Povedlo se! Chytám jí, zajíždím ke břehu a stavím obří stodvacetilitrový barel. Povoluju uzávěr, stažený napruženou ocelovou obručí a vytahuju nůž. Šlohnul jsem ho tátovi. Našel ho ve staré stodole nové chalupy a prohlásil, že s ním bude rýpat skalničky. To jsem nemohl dovolit. Zachovalej potápěčák má z jedné strany poměrně tupou pilku a z druhé ostří, které po troše práce s pilníkem a brouskem nabralo glanc. Mít maturitu z broušení obráběcích nástrojů v těchhle věcech asi není úplně k zahození. Trochu mě žere svědomí, to je fakt, prostě nejsem geneticky předurčen ke krádeži, ale projednou…

Držím v pravačce kudlu a levačkou tisknu petflašku k přední sedačce, jenže flaška mi pod nožem při bodnutí vždycky ujede. Sakra, to bych se na to… Ale já tu petflašku uříznout prostě musím! Dochází mi trpělivost.

Beru flašku do ruky, teď už neuhne. Pomalu, ale vzrůstající silou na ni dotírám, flaška se prohne a nůž už vězí v proláklině, teď už to půjde. Najednou první stěna flašky pod tlakem hrotu povoluje a mně v tu chvíli problesknou hlavou dvě myšlenky zároveň: 1.) když povolila první stěna lahve, povolí i ta druhá a pod ní už je jenom ruka, a 2.) tuhle akci už nezastavím!

Čumím na potápěčák vražený mezi prsty a rychle mi dochází, že to malé „ťuk“ bylo nečekané seznámení čepele s kostí a že jsem buď totální idiot, nebo jsem se té diagnóze právě maximálně přiblížil. Vytahuju nůž z rány a vůbec mě netěší, že už mám čím vylívat vodu z lodi. Tento fakt zdá se v tuto chvíli druhořadým. Zkouším prst ohnout a moc to nejde, tak to vypadá, že jsme si přefikli šlachu, onikám si. To jsme ale blbci. Z ukazováčku teče krve jak z vola, tisknu jej k prostředníčku, abych omezil únik krve a zbylými třemi prsty držím hrušku pádla.

Pomalu mi docházejí konsekvence právě proběhlé události. Jesli je to fakt šlacha, právě jsem skončil s kytarou, říkám si. Už nikdy si na ní nezahraju, už se dosyta nevyblbnu při trampským sejšnu, ba ani nesbalím na „klofnu“ žádnou roštěnku. Trochu si připadám jak kovboj z reklamy na Marlboro, flegmaticky pádlující přímo k vodopádu – nejradši bych si zapálil cigáro.

Kdysi se mě moje první holka zeptala, co bych si vybral, kdyby mi dala ultimátum „buď já nebo muzika“. A já jí tenkát řekl, že muziku. Teď mi skoro připadá, že ač jsem to řekl jen z odporu vůči ultimátům, říkal jsem nevědomky pravdu. Koukám na krev, flegmaticky pádluju a vím, že z těchhle meandrů se do nemocnice včas nedostanu. Prdlá šlacha se prej musí sešít do hodiny, jsem někde slyšel. Jinak se stáhne a je s ní ámen. Ámen. A čas běží…

Další zákruta a přede mnou se objevuje šikmý kmen, napůl pod vodou a svírající s hladinou tak dvacetistupňový úhel. A loď je do půlky plná vody a na každý můj pohyb reaguje jako naložený kamion na myšlenku. To mi ještě scházelo. Vyhnout se tomuhle bordelu, to by mě stálo na singlu dost sil i s prázdnou lodí. Ještě chvíli předtím, než se kýl začne posouvat po kmeni vzhůru, už je mi jasné, jak to dopadne. Ale do poslední chvíle se snažím věřit, že to ustojím. Vlastně usedím… Marně. Na moment zapomínám na přeřízlou šlachu a pomalu se kácím přes nakloněný pravý bort. Ale vodácké instinkty fungují, nepouštím pádlo a zdravou rukou chytám loď. Dokonce jakousi třetí rukou, kterou v mnoha pozdějších kritických situacích marně hledám, chytám i kytaru.

Řeka mi jak na potvoru vybrala ke cvaknutí jedno ze svých nejhlubších míst. Zápasím s naštěstí celkem mírným proudem a nakonec se mi daří zabránit lodi v odplutí. Tak a jsem v… Stojím přímo uprostřed Lužnice a držím na rukou dno lodi plné vody. Můžu být vděčný, že barel s věcmi z lodi nevypadl a neodplul do dáli. Ani nevím, jak se mi ho se zraněnou rukou povedlo zachytit a položit naštorc přes borty laminátky. Kytaru taky, naštěstí je zabalená do dvou igelitových pytlů, ale vešla se jen tak tak a na zavázání zbyly asi dva centimetry. Snad to vydrží… I když to mi vlastně teď už může být jedno, uvědomuju si. Stejně si na ní už nezahraju.

Fakt není teplo. Stojím už desátou minutu ve studené řece a komáři si mě našli tak rychle, jako kdyby mě hledali už chvíli před mým hvězdným ántré. Je jich tu tak deset miliónů, kolem se na kilometry táhnou jen lužní lesy. Ideální líheň. Ten čas vlastně jen odhaduju, hodinky jsou pod hladinou na ruce pod kýlem, jak držím loď. Ještě že jsou na to stavěné, při mém způsobu života by mi jiné než nárazuvzdorné a vodotěsné dlouho nevydržely. Už jsem promyslel a taky zkusil nejméně tři způsoby, jak bych mohl loď sám vylít a pokračovat v jízdě. Marně, vždycky jsem byl rád, že jsem loď znovu chytil a odtáhl na původní místo. Dalších sto komárů mě nabodlo mezi lopatkami a já mám obě ruce nezvratně pod vodou. Copak jsem jediný vysáníhodný objekt v celém okolí? Když tak o tom přemýšlím – je zajímavé, že mezi komáry bodají jen ženské. Počkají si, až jsi bezmocný a pak zaútočí. Skoro jako u lidí.

Podařilo se mi na okamžik vytáhnout levou ruku s hodinkami a podívat se na ni. Už tady trčím dvacet minut. Mé zelené triko pod vrstvou Air Komair není ani vidět a záměrně holá hlava se ocitá pod tímže příkrovem. Z dálky to musí vypadat, že jsem na ježka. Ale žádný pozorovatel kolem není.

Lužní lesy kolem hovoří vlastní řečí. Celkem blízko se ozvala volavka, někde za mnou něco šplouchlo, možná vydra, dnes už jsem jednu viděl. Cvrkání hmyzáků ve vysoké trávě ale skoro přehlušuje bzukot mračna komárů. Jektám zuby a jedním dechem proklínám tu krvežíznivou hmyzí smečku. Jak dlouho tady ještě budu takhle stát? Do večera tudy přece ještě někdo musí jet. V opačném případě tu budu muset strávit noc a stanu se dárcem krve pro jedinej divokej mejdan komářic. Zlomyslně se utěšuju, že soudek je omezen, víc jak šest litrů ze mě nedostanou. Naříznutý prst začíná cukat, Lužnice zjevně není nejlepší desinfekční prostředek.

Rychle kontroluju chronometr, už tady stojím půl hodiny. Pomalu se stávám součástí okolní krajiny, liším se od ní jen arytmickým třesem, jak klepu kosu. Bzučení splývá v jediný zvuk na pozadí a přestávám jej vnímat, už přes něj slyším i šumění proudu, jak naráží do osudného kmene.

Počkat – hurá! Někdo jede! probouzím se z letargie. Náraz pádlem do bortu lodi při odlamování jako kormidelník rozeznám, i kdyby mi zrovna pouštěli techno. Přesto v meandrech trvá ještě dalších osm minut, než zahlédnu první modrobílou příď lodi. Ahój, protahuju. Bbbodnete mi? Ale první háček už skáče do proudu. Vylévají po okraj plnou loď rovnou na místě a když ji prázdnou pustí na hladinu, slastně to pleskne. Krásný to zvuk prázdné lodi! Když vidí stav mé ruky, vetknou mě na háčka do první lodi, přes záda přehazují polystyrenovou záchrannou vestu, abych se přestal klepat a ujímají se odvozu mé potápky. Výjimečně neprotestuju, pro dnešek už moje vodácká hrdost vzala zasvé.

Asi za hodinu se za zákrutou objevuje Pilař, jez – smrťák. Všichni s IQ alespoň bublajícího bahna jej přenáší po již vychozené stezce a tam taky čeká „moje“ současná parta. A ještě mi málem vynadají, kde se flákám. Zdají se být usmířeni, až když vidí stav mé ruky. Ale není čas se vybavovat, sice je na spravení šlachy možná pozdě, ale vydesinfikovat a sešít se to stejně musí. Beru jen kartu pojišťovny a tlustý rolák, narychlo se domlouváme, že i s mými věcmi dojedou na Weinsettl a já se tam nějak dopravím též a hned spěchám na stopa na nedalekou silnici Třeboň – Suchdol. Stojím a zuřivě mávám, ale trvá další půlhodinu, než mě naloží staré embéčko. Zkrvavený obvaz na ruce kupodivu v řidičích nevzbuzuje pocit, že potřebuji pomoc, ale spíš dojem, že bych jim mohl potřísnit potahy. Je to jako stopovat v dešti. Vsadím se, že ve strachu o potahy by nezastavili, ani kdyby mi čerstvě chyběla celá noha. Naštěstí skrz provizorní obvaz krev nijak dramaticky neprotéká, jen to blbě vypadá.

Dobrodinci mě vyhazují přímo před třeboňskou nemocnicí. Tam ale na takové věci prý nejsou zařízení. Co tam tedy dělají, když neumí ani sešít ruku, se radši strategicky neptám. Nakládají mě do sanitky a vezou až do Jindřichova Hradce. Celkem další hodina zdržení. Ale mám štěstí v neštěstí, ujímá se mě plastický chirurg. Takže prst se možná nebude hýbat, ale jizvička bude estetická. To jsem moc rád, kvůli ošklivé jizvě na prstu by si mě třeba žádná nevzala… Ležím na operačním stole s roztaženýma rukama jak Ježíš, levou ruku mi pitvá chirurg a já žertuju se sestřičkou od kapačky napravo, je na ni přece jen lepší výhled. Doktorskej mě uklidnil, prý musím příště kuchnout víc, šlacha vydržela celou tu dobu viset na vlásku. Šutrák, co mi spadnul ze srdce, by vylil Lužnici z břehů. Po půlhodině je hotovo a na ruce se skví zbrusu nový a sterilní obvaz. Saniťáci mě hážou sanitkou až na Weinsettl, což je taky má záchrana, teprve teď mi totiž dochází, že nemám ani kačku.

Vystupuju přímo před kempem už za šera. Žaludek už zpívá árie, naposledy jsem ho uklidnil předpolední snídaní v Suchdole, ještě než jsme sedli do lodí. Noci už nejsou nejteplejší, léto je ve své půli a jediné štěstí je, že mi svetr na těle už naštěstí uschl. Všechny věci v barelu byly zčásti mokré – když jsem uklízel krvavou čepel potápěcího nože, zjevně jsem špatně zavřel barel. Měl jsem jiný starosti. Ale teď už bude všechno v pořádku, zapijem to, zasmějem se a spacák mě odnese k dalšímu krásnému, prosluněnému dnu.

Ale ouha. V kempu je jen pár skupinek a tu naší nevidím ani u stanů, ani ve stánku. Ještě nedorazili, je to sem lán cesty, uklidňuju se. Ve štychu bez věcí a bez peněz by mě přece nenechali. Sedím nasucho ve stánku a Tarzanovo řvaní je proti mému žaludku šeptání. Ale nemám tu drzost jít somrovat, hladovkáři přece vydrží i mnoho dní. A dobrovolně. Měl bych si vsugerovat, že vlastně držím dietu.

Proč si něco nedáš? povídá najednou mezi řečí vodák odvedle. Za poslední půlhodinu jsem se s tou cizí partou zakecal, abych zapomněl na hlad. Líčím mu svou dnešní anabázi. Oni fakt nedorazili? kroutí hlavou. Kolem je tma tmoucí, je definitivně jasné, že se na mě vyflákli. Tady máš kilo, pak mi ho pošleš, říká a plácne o stůl zeleným Karlem. Jsem zachráněn! Beru si adresu a vděčně běžím ke stánku pro párek a pivo. Nebylo mi nic a je mi líp, říkám si, protože hlad po dnešku nepovažuju za něco. Ještě že jsem mezi vodáky. A kluci už řeší, kde budu spát. Proto tu vodu tak miluju.

Nacpeme tě do stanu k Daně, říkají, je ve stanu sama. Tak to jsem zvědav jak to přijme, už prý je totiž v limbu. Já bych se babě do stanu nebránil v jakoukoli dobu, ale opačně to obvykle nefunguje. Odhaduji správně. Dana je pěkná a vzteklá, kdyby chtěla někoho vedle sebe, tutově už ho tam má. Nakonec usínám ve stanu u jednoho z kluků, přikrytý neohebnou pěnovou karimatkou, v kraťasech a přímo na podlážce. Komáři už zas mlsají mé krevní destičky, tentokrát i se skrovnou trochou alkoholu a mě budí zima a otlaky na artrotických kyčlích. Taky ruka se probudila z milosrdné anesteze, má horečku a pulsuje. A jako na potvoru, čas běží nejpomalejc, když je člověku mizerně. K ránu je to obzvlášť tvrdé. Můžu se utěšovat tím, že kdyby nebylo občasné mizérie, nerozeznal by člověk ani chvíle, kdy je mu dobře. Slunce mi konečně prohřívá tělo i mysl a útrpně očekávané ráno je tady.

Snídám pivo, na víc už nezbylo, a probírám své možnosti. Buď budu jezdit po všech kempech a místech vhodných k nocování mezi Weinsettlem a Pilařem, z nichž na půlku si nemusím ani vzpomenout, nebo tuto vodu budu považovat za ukončenou a vydám se k domovu. I když by mě po tom všem ani moc nepřekvapilo, kdyby mé věci nechali jen tak ležet na břehu a odjeli. Čert vem věci. Mám toho protentokrát dost. Svetr vážu kolem pasu a zbytky rosy se brodím přes pole na stopa do Mláky. Trvá slabou půlhodinku, než zaskřípou brzdy náklaďáku.

„Co vezete?“ povídám mezi řečí. „Ále, vezu nějakou děravou loď z Rozvodí do Veselí, ňáká parta vodáků se s ní nechtěla tahat.“ Jímá mě temné podezření. „A nepamatujete si, kdo vám jí vracel?“ „Počkej, mám to tady v papírech. Nějakej… Jarda Choustník.“ Parťák. Nechtěli se s ní tahat. Proto mě nechali v loji.

Sbohem, parťáku. A nezůstávej poslední, až s touhle partou pojedeš na singla, říkám si, když přejíždíme poslední předveselský most přes Lužnici.

(2010, oceněna 2. místem v litrární ceně Trapsavec 2011)

Vodákův Hubertus

„Háčku, nechlastej!“ trhám Tondovi od úst už zpola prázdnou láhev bílého Key-rumu. „Ty vole, von tam stihl půlku naklopit. Bez pauzy. Musíme bejt furt ve střehu! Kdo ho měl hlídat?“ ptám se a vtom mi dochází, že odpověď se mi asi nebude líbit. Taky že jo.
„Je to tvůj háček, joudo, přece ty,“ směje se zlomyslník Páťa. Teď mi teprve dochází, do čeho jsem se to navezl. Jenže háčkovou jsem nesehnal a kdybych jel na singla, budu na voleji dřít za dva a navíc platit půjčovně pronájem za celou loď. Takhle to budu mít za polovic, ale mám se na co těšit.
Tonda je silnej. Dokonce jezdí vodácký marathony. Když zabere, loď poskočí dopředu. Když zabere moc, nepřetáhnu ho ani ze zádi. Protože je silnej, je taky těžkej. Vlna pod šlajsnou pokleslé přídi vždycky uštědří parádní kopanec a několik hektolitrů vody. A co je nejhorší, na přídi se vrtí! A ještě k tomu ho musím hlídat i na souši. Už to začalo. Přepínám se do pohotovostního módu.
Kdysi na Otavě povídá jakoby nic: „V noci bude asi zima, co?“ Táhlo na pátou a vzduch chladl. „No to víš, léto je v čudu, ale ve spacáku to neva, ne?“ opáčil jsem. „No právě. Ve spacáku. A ten nemám…“ „Cože?“ nechápu. „Dyť jsem vám to ráno říkal. Asi mi ho někdo ukrad, když jsme šli na snídani.“ „Kdys nám to říkal??“ Paměť nemám zrovna dokonalou, ale tohle bych si pamatoval. „No, ráno, jak jsme balili…“ Podrobným průzkumem v partě jsme se dobrali k tomu, že kdosi skutečně zaslechl polohlasem pronesená Toníkova slova, ale přikládal je běžnému shánění zatoulané bagáže při balení. Skutečnost, že Tonda přijde o spacák a nezmobilizuje mohutnou pátrací akci, alébrž to odbude jednou tichou zmínkou, nás už tenkrát varovala. Na další vodě ztratil čepici. Pak čepici a brýle. Pak čepici a bundu. Pak zapomněl v hospodě bágl. Mojí kytaru zapomněl při přestupu ve vlaku a sprintoval pro ni na poslední chvíli. Vlastně už jen čekáme, kdy se nám ztratí on. Je to jen otázka času. Na druhou stranu, jeho čepice se nikdy neokouká.
Svěřujeme zbytek Key-rumu Barce. Tam bude v bezpečí. Což se o nás tak úplně říct nedá. Voda totiž většině účastníků způsobuje dehydrataci. To víme ze zkušenosti. Takže je potřeba doplňovat tekutiny. Rum je tekutina. Takže abychom zabránili dehydrataci, pijeme rum. Výživář by s tím asi nesouhlasil. Proto s sebou žádné výživáře nebereme a na každé vodě prověřujeme, jestli všichni správně chápou principy vodácké látkové výměny. Tonda je pochopil dobře. Ale ještě musí porozumět dávkování.
Hladinka Key-rumu v láhvi zašplouchala, když strojvůdce zašlápl brzdu v Lokti. Nikdo jsme si včas nevšiml, že se blíží výstupní stanice. Parta se nechtěně fackuje při chvatném oblékání svetrů a nahazování báglů. Málem jsme to nestihli, těm posledním se vlak už pomalu rozjížděl pod nohama. Starobylý loketský hrad se důstojně tyčí nad řekou, která se kolem něj stáčí téměř do kruhu. Město je ztichlé, nevypadá to, že by v nějaké hospodě zrovna čekali náš příjezd. V kempu naše první kroky míří k vodě. Zapalovače rozžínají cigarety, znalecky postáváme na břehu, posloucháme tiché šumění a hodnotíme stav, jak parta vodníků nad sbírkou hrnečků na dušičky. Danny přinesl kytaru a vůbec nevadí, že Pink Floyd nejsou zrovna vodácká kapela. Řvu, až mě škrábe v krku. Však to Key-rum vyléčí. Tyhle chvíle jsou mé třešničky na dortu života.
Ráno nad Ohří je vlezlé, chlad táhne od řeky, každý, kdo si nevzal do spacáku tlusté ponožky se zaříká, že odteď bude vozit zimní spacák. V zatáčce zaskřípaly kola auta správce kempu. „Jede rum!“ vykřikl kdosi. Ten včerejší je samozřejmě v háji. „Já si dám… nějaký vitamíny. Džus,“ chytá Tondu mlsná a míří ke kiosku. Za chvíli je zpátky. „Tak co? Jaký tam maj džusy?“ vyzvídám. „S vodkou,“ povídá Toník a potutelně se usmívá. Sakryš, musím háčka dohnat, posádka musí být naladěna stejně. Honem zakládáme Společenstvo Zdravé snídaně a hlásí se půlka party. Pár Zdravých snídaní a kiosek hlásí, že došel džus. Bude z nás asi nejzdravější vodácká banda
na řece.
Snídaně nás v poklidném tempu přenesla přes poledne a blíží se třetí. Některé háčkové to viditelně znervózňuje, jediného háčka – samce mám totiž já a toho jsem ještě nevózního neviděl, v tuhle chvíli mi ho také zbylí kormidelníci zcela nekamarádsky závidí. Toník má i své výhody.
Nejčerstvěji zamilovaní kormidelníci kapitulují pod tlakem svých poloviček jako první. To se dalo čekat. S těžkým srdcem opouštíme životodárné okénko kiosku a vlečeme barely do lodí. „Háčku, máš všechno?“ kontroluju Tondu. Všechny háčkové při otázce viditelně zbystřily, neboť hrozilo, že se náš odjezd opět odkládá a bude se něco hledat. „Ztratil jsem pastu na zuby. Ale tu stejně na vodě nebudu potřebovat,“ uklidňuje Toník. Napjatější polovinou party proběhla úlevná vlna.
Kýly dřou o písečnou mělčinu, pádla dutě odlamují vodu o zádě a vykoupený loketský kiosek mizí za zatáčkou. „Takhle se přitahuje, Karlo, poslouchej mě! Tohle je důležitý!“ zaučuje říční vlk Páťa novou háčkovou. Slečna je nová a zjevně netuší, že se hraje i o její setrvání po Páťově boku ve všedním životě. Nikdy by nesnesl, aby jeho drahá polovička neuměla pádlovat. „Hele, takhle se vykloníš a jako si naženeš vodu pod loď. A takhle se vodlamuje. To tu vodu zase jakoby vodtlačíš. Chápeš?“ Karla viditelně nechápe, co to do ní ten pošuk na zádi cpe. Ale zřejmě si řekla, že jí zase tak moc neublíží, když se bude chvíli snažit. „Asi takhle?“ jemně hladí hladinu. „To je málo, musíš se víc vyklonit a pořádně zabrat.“ „Ale tady vepředu je to strašně vratký! Se vykloním a to… votočíme se!“ oponuje Karla. „Říká se cvaknem. A necvaknem, uvidíš!“ hlas Páti se sebejistě rozléhá nad Ohří, jakoby říkal nejseš první háčková, kterou jsem odchoval a můžeš bejt za dril vděčná, se mnou se totiž neutopíš.
Nad Karlovými Vary zapadá slunce a barví stromy lemující řeku i jejich odrazy dozlata. Kdyby někdo přimaloval duhu, bude se ten obrázek prodávat hned vedle sádrových trpaslíků a cédéček Modern Talking.
Asi jsme to dneska s tou snídaní přehnali. Naštěstí, dokud jsme na lodích, nechají si háčkové své já byla sbalená už od desíti pro sebe. Už nesoulodíme, v posádkách panuje zaryté ticho a rytmické šplouchání pádel nás žene do tmy tempem nevídaným. Teď se Tondovy svaly fakt hodí. Ani se dneska moc nevrtí, pochvaluju si, stačí mu říct, kde si má vysedět na lavičce důlek. Teda – říct… Párkrát zařvat. Ale funguje to.
Pořádně přituhuje, aspoň že už je zima i na komáry. „Poslední kilák na Huberťák,“ hlásí energicky Páťa. Má řeky v malíku, kdoví, jak se mu tam všechny vejdou. Kilák. To dáme i potmě, říkám si. Nebude to ostatně první noční jízda. Zažil jsem situace, kdy to byl spíš killák. Poslední dobou nám čím dál častěji vodácká snídaně zabírá valnou část dne a dojezdy bývají místy dramatické.
Už poznávám okolí. Jak to, že Hubertus víc neřve? Tahle cvičná kajakářská peřej přece vždycky stála za to. Že by jí pročistila ta vichřice před týdnem? Velká voda mohla odklidit balvany… Škoda. Podle zvuku to dáme s přehledem. „Jedem bez dívání. Stejně bysme v týhle tmě nic neviděli,“ oznamuju Tondovi. Toník je v klidu. Toník je vždycky v klidu. Jsou situace, kdy to až děsí.
Od pravé strany se do půlky řeky táhne hrázka, to aby propustí teklo vody víc a rychleji. Po paměti mířím metr od kraje hrázky, tudy to vždycky šlo projet. Voda už se zrychluje, hrázka se mihne kolem, ale tam, co byl dřív vodní kohout, je šutrák. Škrtneme ho levým bortem, ale hned pod ním je další, jen taktak vytáčím loď a řítíme se z peřeje ven. Teď už je to fofr, ale nejhorší máme za sebou, říkám si.
Najednou Toník něco nesrozumitelně vykřikne, tak nějak divně máchne oběma rukama do vzduchu a než mi dojde, že řve DRÁT!, přistane mi cosi na břiše a z plné rychlosti, jak jsme se vyřítili z peřeje, nás doslova zasekne na místě. Drát mě ohnul dozadu, najednou nesedím, dělám něco na způsob cviku most, zadní bort mě krutě tlačí do beder a přes hlavu se valí proud vytékající z propusti. Drát se mi zasekl pod pravou paží a bradou a drží mě pod vodou přilepeného k zádi. Ještě že jsem se stihl nadechnout, mám aspoň chvíli na důstojný zápas.
Myšlenky mi hlavou letí jako Šinkansen. A ne a necvaknu nás, říkám si. Drát je z poctivé oceli a dává to ruce znát. Snažím se loket provléknout pod ním, abych si uvolnil ruku, ale marně. V levé ruce pořád držím pádlo, ale kdybych ho pustil, už nebudu vodák. Voda kolem hlavy řve a pění, vteřiny rychle ubíhají a dech dochází. No tak, hni se, cloumám rukou pod drátem, ale ten drží a hne se jen tak, aby mi na paži přidělal další modřinu. Ještě chvilku a vzdávám to. Otáčím boky loď kýlem vzhůru, drát se po něm sveze a jsme volní.
Škoda. Ale dělal jsem, co jsem mohl. Prskám vodu a chytám loď, která sice nestíhá nabrat rychlost, zato je plná vody a má setrvačnost jako přežraný vorvaň. Toník chytá uvolněný barel. Danny s Páťou už skočili do řeky a chytají druhý konec lodi. „Cos to tam vyváděl, čoveče? Dyk sem řikal, že je tam drát!“ směje se Páťa. „Pozdě, tyvole. A já tě stejně neslyšel. Kde se tam vzal?“ „Já nevím. Pojď se převlíct, než budeš modrej,“ povídá a táhnou s Dannym loď na mělčinu. „Už jsem skoro o tebe měl strach, byls pod vodou asi minutu.“
Cvakáme zuby flamenco a soukáme se do suchého. Kdosi z party vykouzlil jako zázrakem nevyprázdněnou placatku poctivé domácí slivovice. Páťa zatím obhlíží břeh. „To ta vichřice,“ podává z dálky reportáž, „to je drát na kajakářský branky. Strom, co na něm byl přidělanej, šel k zemi.“ Páťa s Karlou měli štígro, namířili si to z peřeje ke břehu o chvilku dřív a drát minuli jen o fous. Slivovička zabrala a po těle se mi rozlévá hřejivé blaho.
Traverzujeme na druhý břeh, rozděláváme oheň a sušíme věci ve štiplavém kouři. Danny vybalil svou milou a jemně hrábl do strun.
„Tak co, Tondo, dobrý? Jsi OK?“ pro jistotu kontroluju stav háčka. „Jasně. Skvělý.“ na chvíli se odmlčí. „Ale asi jsem ztratil čepici.“

(2010, oceněna 3. místem v litrární ceně Trapsavec 2011)

(Psáno v roce 2001)

To, co najdete na této stránce, nejsou básně. Někdy se prostě v hlavě nashromáždí halda věcí, které tam tak nějak nepotřebujete, nebo aspoň cítíte, že by bylo záhodno je trošku přesypat, setřídit a některé zálohovat, aby bylo místo na nové. V takových chvílích jsem vyhledal vhodnou osvěžovnu s volným stolkem někde v rožku a třídil a třídil a co mi zaťukalo zevnitř na lebku, to jsem zálohoval na jeden z těch útržků papíru, co jich nosím stále plnou kapsu. Delší útvary jsou většinou folkové texty psané pro skupinu Mlází, rozpadnuvší se někdy kolem roku 1998. Některé z nich mají tudíž i hudbu, ale kromě Jónů (Nad ránem) nebyly nikdy nahrány do zveřejnitelné podoby. U žádné z těchto citových emisí si nedělám nárok na uměleckou kvalitu a asi ani originalitu. Jsem totální amatér. Víc než co jiného je to jen stručná výpověď o jednom zatraceným romantikovi. Kdo není romantik, ať si radši rovnou nalistuje jiný stránky. Za traumata neručím!

Pod vrstvou tučného pohodlí
večery lenosti překrytá
zemřela duše básníka
jarními deštíky nemytá
odešlá z hukotu splavů
shozená ze hřbetu vraníka
zploštělá hučením davů
Venku zas začíná říjen
koruny převléká do mědi
letitou lacinou zpovědí
jsem už jen míjen
smutno je umírat básníka
vidět i přes clonu roků
písmenka trousená do Wordu
za zvuku zlomených akordů
stále mám složená
ve složce cvoků
Stala ses mytickým odkazem
holografickým obrazem
deseti rozměrů června
vyrytých do šedi kůry
už nejsi reálná
bez básní jsi kdosi jiný
nestojíš za noční můry
polední mrazivé stíny
Zemřela duše básníka
jak lehce píše se
se na to nezvyká

(jn, 2. 11. 2008)

Jak chyběl mi ten kousek smutku! ovíněný večerem...
Až divno je mi u žaludku
jak chladno jsem měl pod čelem
Mrtvé srdce
Šest let chladu
Všechno jen pro jednu zradu

(jn, 5. 7. 2008)

Jsem chybou v Matrixu
škodolibým Trojským koněm
má mysl
pronikla stolem
zdí
a rozlézá se kolem, rozhlíží
a věcem snímá masky
k odpovědím na svět jde si pro otázky

Vidí pytle prázdnoty v robotických tělech
z půl metru nad zemí
je všechno vidět skvěle
zmírající říši Fantazie
všechna ta hrazení
marnivá plazení
vlastní relikvie
co zakrývají výhled na ten Proud
pod povrchem myšlenek a pout
mimo spektrum matoucího jasu

Jen tak se zout
do očí zvlhlých od úžasu
vlnám se svěřit
za večer splout
co zítra navrátí se Času
své kruhy zčeřit
obejít Formy
překročit Symboly
zvládnout kroky tance boha Šivy
odplynout s Prázdnotou, kde směšně nebolí
že stejně nevyváznem živí

Jsem virem v Matrixu
rytmus jeho kódu občas slyším
jindy jen kolečkem
a sám vám nevím, nakolik se liším

(jn, 4. 9. 2007)

Mává na mě smrt a nit upouští z přádla
zatím se nerozpřáhla
ale na kostrči šimrá
když pouštím kolo z kopce
na sjezdovkách na ledovce
na ferratě, na lanovce

Rozhlížím se, na zelenou čekám
tramvaj cinkne a já se hned lekám
jenže
cyklistou jsem s duší astronauta
na Den bez aut
přes kapotu auta
no jak říkám,
mává na mě smrt.
No a?
Na všechny z vás mává.
Víc než TEĎ! není
a přímý prožitek
nadevše se cení

(jn, 2007)

Na Kocouří zahrádce

Hloubkové ponory v jeskyních duše...
Cos držel zjistíš až na denním světle
vzrušené hovory
o nebi a pekle
večery na Letné
nevyzní hluše
pročistí hlavu
jak Héraklés chlévy
rozbijí okovy Kovaných ke skále
aby snad prozřeli
že všechno je nestálé
a prvním jarem si protáhli cévy


(jn, 09 / 2006)

Na druhé straně oka perla
celá mokrá
tloustne
z mého smutku
Bereš ji s sebou
na bříšku palce
vracíme se
každý k vlastní válce
černých myšlenek
a bílých skutků

Podzim nás přivítá
pestrými rameny řek
a za tím co kdo kdy řek
zapadne mříž
Věčnost nás odmítla
já to vím
i Ty to víš

(jn, 2006. i. a skácelovi)

Roztékám se do řádků
putuji temnými kouty
rozpouštím se v pití
neumím psát
jinak než na kolenou
s rozbitým srdcem
a zimou za krkem
Nejsem básník
jen
občas
pláču
písmenka

(jn, 2001)

Až mi bude láska potravou
najdete mne tady
a přes obě komory epilog z vrásek
umřel hlady

(jn, 2001)

Ještě mám oči v oblacích
na tváři hladí mne prsty Sávy
a z doteků tvých na tváři
pod ní se schyluje k bolení hlavy
Náš vůz se blíží už ke Svaté Monice
já odmítám snazší vztah ke světu
když had se mi ovíjí okolo krčnice
a nabízí cizí renetu

(jn, 2004)

Dnes
večer přichystal mi ohňostroj
bylo nás tam málo na to představení
smutek se přilepil mi
na postroj
za to co zjara bylo
a teď není
táhnu jak severský pes (s jižní tváří)
saně svých vzpomínek a nostalgií
krajinou nevlídnou již koncem září
ve dnech jak dnes
vrásky se snáze vrýjí
Nejhlubší zatím mám ty kolem očí
od smíchu nad podivnou osobností
psem, který utahán se v klubko stočí
šťasten i za lososa pochybností

(jn, 2004. Douglasu Adamsovi a všem ohňostrůjcům vyjma pyromanů)

II.

Dnes
večer přichystal mi kaluže
konečně něco
za co nikdo nemůže :)

(jn, 2004. frontálnímu systému)

Shlížím k Tobě
z výšky ostnů
jimiž probodáváš bezoblačné nebe
Tvé noční tělo preparuji
filtrem pro zlaté světlo
a ráno se probouzím
v Tobě
má lásko stověžatá

(jn, 2004)

Zima mačká čela
dělá kulatá těla
boty ozbroj nožem
žuby ši vyražíš vo žem
Zima tělo vraští
hlavu mrzne a někdy i praští
padá bílej šikan
jen se sklouznu a tři týdny pykám

Ten čas už je zas tady
už se vidím jak trpím hlady
je to debilní doba
v různých skupenstvích
samá voda

Zima je šeď a kosa
chci jí prospat jak vosa
ale aniž vám to doznaj
vím, že vosy mě poznaj
Zima všechno scvrkne
když na to přijdu
vždy ve mně hrkne
naštěstí jsem zdravý
jaro vždycky to spraví

(jn, 2001 a 2004)

Až si budu sedět
na špičce prstu
a záda vyblednou
až na těch pár
mateřských
teček
Až budu unaven
blouděním dlaní
a svou hlavou
marností vůle
hledat tu pravou
Až ve mně voskem
zapláče svíčka
Na špičce prstu...
poletím do nebíčka
nebo
ti
zavolám?

(jn, 2004 teho bohdá nebude)

Hlavu mi položíš
na rameno
venku bílo
a to ještě včera
jenom hloupě lilo
něžně mě obíráš
mluvíš
jakoby se nechumelilo
Dejâ vu
tohle už tu
několikrát
bylo

(jn, 2004)

Atomový tělo
kdyby se to chtělo
bude androjd kerej šecko dovede

Atomový dělo
kdyby se to chtělo
jednou mrdou pošle všechny do nebe

Štěpim atom.
A co na tom?

(jn, 2004. jadernému věku)

Mé první lásce

Jsi mé prokletí, má nejslabší stránka
jako tvá byl had vyrytý v písku
jsi ten inzerát z denního tisku
který nabízel slunce a žár

Barevná omalovánka
obraz dne, co se z oblaků zul
když zkouším na lásku ušetřit z nul
na lásku z něhy a kouzel a čar

Jsi mé svědomí, největší ztráta
kterou platím za telecí léta
jsi má nejdelší srdeční věta
co jsem do nocí probdělých psal

Jsi mé koření, zázvor i máta
vůně masaly v mnohém z mých rán
kdy jsem najednou zůstal tu sám
a jsem rád, že jsem kdysi tě znal

(jn, 1999. peťule)

Na ostré hraně vlastní vůle
na kraji paniky mé smutnější půle
dělám si procházku a vypadá to zevně
že přinejmenším zatím kráčím pevně
Tam dole vládne chaos bouřím protichůdných citů
až chůze nad tou hloubkou vrývá tvrdost do závitů
i do tváře a do očí a úderových ploch
co barví se, když vzplanu jako stoh

A zatím léto uvadá a opadává září
to zima, kterou snáším jako krásné dívky stáří
těší se, až dojdu k ní, jak trochu do mě strčí
a stopne si, jak dolů mi to frčí
Tak hledám Saika Tanden - bod, kde nejsou žádné hrany
a hluboký dech odvrací mne od mé temné strany
a až se ke mně vrátíš
nebo až mi budeš cizí
zima rozkvete a všechny hrany zmizí

(jn, 2001. vnitřním hranochodcům)

Divoký kvítí

Jak z bílé čáry odčítám jsem k jihu trochu blíž
tak do krajin se oblékám kde míval jsem tě, víš
je tisíc stezek ke štěstí
a já jen jednu našel jsem a vím
že za poslední větou už se skrývá jenom noc
těch chvil na dlouhé objetí že nebývá tak moc
a stýská se mi po nocích
kdy pohled tvůj mi prozradil, že smím

V těch očích bylo víc nežli všech minut v orloji
a ty v půlnoci vzedmutá jak vlny v příboji
jsi k ránu hřála něhou až jsem zapomněl,
že měl jsem někde být
Já s tvojí rukou navečer jsem nemohl mít víc
a ty jak vítr polední co ochlazuje líc
jsi má nejlepší léta brala do dlaní
a nechávala žít

Barvu tvých květů jsem tak málo znal
a tys mě zvoněla o sedm let dál
jak mám teď uvěřit
že je to pravda, že jsem tě žil
Půlnoční divoký kvítí je lék
tys byla nejdelší z mých srdečních řek
mé první podání, můj první útěk
a pak jsem tu zbyl

V mých rukou se už těžko hledaj pouta po tvých dnech
tolik let hledal jsem tě jiným ve vlasech
než ses tak vzdálila, že vzpomínky se rozpletly
a můžu znovu jít
Tvůj dech i vůně večerů mě následují pryč
a místo slunce západů bych na fotkách měl kýč
kdybych tě nezažil a nezískal
a nemohl tu zbýt

(jn, 2000. peťule po letech)

Poslední kapkou

Má lásko, dostávám strach
že tady zbudem jak poslední rváči
vítězi nad sebou a zbylými hráči poražení
Ostatní mizí z nevyjetých drah
za zpěvu k ránu se úží náš sbor
jiní se ztrácí, když sejdeme z hor rozjaření

Poslední kapkou až přeteče číš
poslední přítel nám ukáže záda
budeme ztracení jak tažní ptáci nad Arktidou
Pod sebou ledové roviny, víš
jako když prší a někdo se hádá
když nebe schází a zlý slova z dálky
pod mraky jdou

Má lásko, jsme poslední z nás
přiviň mě k sobě a navždy mě chraň
ty jsi má naděje, poslední zbraň z bezpečných hnízd
Když je mi k pláči, chci slyšet tvůj hlas
vyveď mě z pastí, co penězi mámí
od všech těch realit, co kradou nám známý
do zvláštních míst

Poslední kapkou...

(hudba / text jn, 1998. pro peťulin hlas)

Vnitřní hory

Až do mých vnitřních hor
přes clony z mlhy, par a kouře
přišla jsi z první jarní bouře
a ovládla můj vzdor

A už mě hlasy zvou
sestoupit z kraje skal a trav
zpět mezi tisícový dav
a nazývat tě svou

Teď naše kroky tepou zem
a ruku v ruce štíty se nám koří
z pohoří do pohoří
se noříme jen z radosti, že jdem
Nadoblačnej sněm
když chaty horských sedel do tmy svítí
a hlava se nám točí z čajů zkvítí
a z pití

Byl jsem jak poválečnej svět
kniha, co nemá žádnou stránku
a teď mé pouště kvetou z tvého vánku
vyschlé řeky vrátily se zpět

Jsme půle jedné z Cest
a já to věděl odedávna
ve dvou že řeka líp je splavná
když začnou vrby kvést

(jn, 2001. nikole)

Můj svět

Staromládeneckej byt
zející prázdnotou když večer převzal vládu
protisamotovej kryt
v blízké hospodě a dav podobný stádu

To je můj svět
a odkudkoli sem se vracím zpět
to je můj hrad
a nemůžu říct že bych v něm žil rád

Neovládnutelnej strach
že tak to zůstane až do konce mých kroků
nepolepšitelnej stav
běsů z napolovic promarněných roků

To je můj svět
občas se zmůžu na pár silnejch slov či vět
to je má studna
prsty odřený když probírám se u dna

Jsem pro vás nespoutanej, svobodnej a svůj
blázen co v zimě nosí ptákům zob a lůj
jsem pro vás vyrovnanej ctitel hor a řek
málokdo tuší že tam hledám tajný lék

Na vlastní bol
až jednou možná nevrátím se z hor
já už to znám
je nebezpečný zůstat dlouho sám

(jn, 2002)

Po včerejším ránu
jako stěny chrámu
stojícího ladem
hroutí se patra mé duše
smích odešel zadem
Den se tváří hluše
a promokl svět
nedal jsem se levně
není cesty zpět
A můj zbytek v motlitebně
(kovaný ateista)
než přijde noc -
- a to už bude brzy -
poprvé požádá vyšší místa
absolutní moc
o umění ronit zase slzy

(jn, 2001)

Čas se zadrhnul o vlastní zub
klopýtavě přeříkává
vždy jen jeden den
do mé hlavy, ven a zase zpátky
půlnočními vrátky
vchází kdosi odříznout mé včera
Tak utíkají týdny
jak sny zpod ranního šera
a v tom prazvláštním tanci
kde část svého času ztratím
držím ti svou šanci
že se jednou
(možná)
v jiné době
vrátím
zpátky k tobě

(jn, 2002

Pět šrámů

Mám z tebe na duši pět rovnoběžných šrámů
šest důlků v koberci od paravánu
a jinak nic
stále jsem nablízku a prší

Zdá se, že horských cest v tvých očích bylo více
když červen pálil až barvil líce
ponejvíc
když soumrak stoupal na návrší

Pět šrámů pamětí, skalnatých roklí
až tvůj stín odletí poprosím o klid
zůstanu na cestách kde plánů není
na slovech čerstvej prach z nevyřčení

Rok střídá třetí a já čítám už jen psaní
na rubu listí z podzimních strání
duhová změť
ze které vyčtu co se zlíbí

Utíkám odvaze si připsat nové rány
a velké příběhy nejsou mi zvány
není to šeď
jenom tu možná někdo chybí

(jn, 2001, nikole)

Pošlu ti zprávu
že jsem sám
vrátí se šestnáct slov
že jsi se mnou
pár prázdných písmenek
upřímných navenek
bez něhy doteku
mysl mám temnou

(jn, 2002)

Nad ránem

Nad ránem našel jsem rým, co hledal jsem léta
dopsal jsem poslední řádek a zkoušel ho hrát
nad řekou z ohniště dým učil se létat
z hlavy se vykouřil sen, co mohl jsem dát

A dál už to znám
tyhle chvíle už mám dávno přečtený
zase stáhnem lodě z břehů
pustíme se proudem k moři blíž

Nad ránem v uších jsem měl tisíce tónů
noční zpěv jezu a chór vánku ve větvích vrb
v dálce nám mizela loď s posledním z Iónů
dešťový mraky a vor s kytkou z lipnic a chrp

A dál už to znám
tyhle chvíle už mám dávno přečtený
zase stáhnem lodě z břehů
pustíme se proudem k moři blíž

(hudba / text jn, 1998. lužnici.)

Na přejezdu

Z chalup a výletů spěchají rodiny
k nedělním večeřím
u závor zastaví
ženy se upraví
Lokálka ze stanic v Horní a Dolní zase má zpoždění
tak jako před týdnem
tak jako před lety
bez daně z prodlení
Co máte k proclení
Jenom pár zážitků, pomůžou při snění
Úsměvy vycení
barvy se vymění
jedeme domů

(jn, 1996. náladě mého oblíbeného rychlíku brno - praha)

Magdaléně

V příboji vln tisíce oblázků
mé stopy v písku za patou mizí
z myšlenek za tebou z barevných obrázků
skály jsou vzdálené, chladné a cizí

Prázdnou mám dlaň daleko od lidí
spřádám ti píseň z tajemných slov
vím, tichej nesmělej ovace nesklidí
vím že se vydávám na těžký lov

Paprsky do mraků vyšívají tvé jméno
a slunce rumělkou maluje po vlnách
píšťaly varhan, které nikde jinde nehrajou
jen tam, kde moře splývá s oblohou
Málokdy vzdávám se, má tichá Magdaléno
raději dlouho budu házet na zeď hrách
učit se tónům varhanním
a hledat stále blíž
až najdu ten, na který jistě uslyšíš

V průběhu let z dálky co ochladí
z příběhů snu kránu co se mi zdál
lovím pár vět, které tě naladí
na mojí vlnu, co moři jsem vzal

(jn, 1995 a 2000)

Cesta

Má cesta je jak malá loď
co kříží oceán bez plánů a map
posádka tichá a děla prachem pokrytá
Trochu se pobřeží bojím
a trochu čekám, že další přístav
bude už poslední a já se ztratím z říše vln

Má cesta je jak tažnej pták
taky má cíle, co v slunci se ztrácí
má vůni dálek a prázdná hnízda
kde zůstal jsem stát
Hnízda z osnov a splašenejch not
z listí a slámy, co čouhá mi z bot
hnízda v oblacích z plánů a lásek
co vyplašil den

(jn, asi 1998)

Podzim I.

Jsou zlaté listy javorů a pohlazené deštěm
a podzim právě ztrácí sytý hlas
mám k němu tolik otázek, že nevím kterou začít
a odpovědí na ně bude mráz
Mám sto obrazů z léta a než vyblednou, chci říct
jsou krásnější než sny, kterými plánoval jsem čas
mám sto vzpomínek s nadšením a možná je jich víc
a deset tisíc známostí z mých chaotických tras
Měl stovky tváří přítel, který provázel můj krok
a stovky jmen, co k telefonním číslům jsem si psal
teď opadávaj přátelé tak jako každý rok
tak jako listí na podzim, co opratě mi vzal

Podzim II.

Jsou zmoklé listy pod nohou z těch stromů v ulicích
a noc mě tahá po barech, kde neslyšíš svých slov
pak ukáže mi stůl, kde právě zazněl dívčí smích
a na odchodu s trávou v prstech přeje šťastný lov

(jn, 1999. samotě)

Pro oči z druhé strany

Za tou modrou oponou
až noc zmizí s úklonou
už ti budu možná smět ty oči svést
Přes ten oheň vidím jen
že nesmím vkročit do tvých změn
a že přízeň tvou si můžu číst jen z hvězd
Místo objetí nás dvou
tanec s Cassiopeiou
na písně z Labutího souhvězdí
Čelo stárne pod vráskou
že na cestě za láskou
je spousta zdí

Ve tvých očích nechal jsem
všechny touhy najít zem
kde si samotáři vybrnkávaj blues
A teď v cestách za sluncem
společnost mi dělá jen
loď a pádlo, malej rum a Velkej vůz
Přes ten oheň byl bych lhář
kdybych pro tvou smutnou tvář
hrál jen písně, který rozesmívaj dav
Je to divů plný rok
který obrátil náš krok
na cestu z vnitřních hor a vodních trav

(hudba / text jn, 2001. nikole a folkovému kvítku)

Tajnou stezkou

Leden se blíží jak válka
v závějích u skal se zastavil čas
na prázdný hnízda po tažnejch ptácích
napadl mráz
Symbolem cesty je dálka
omrzlý louže a korále stop
křupání pod nohou, peřiny kopců
a z oblaků strop

Od planých slibovačů společných cest
ukaž mi tajnou stezku do závějí, do kempů a míst
kde ticho padá jako soumrak
kdesi nad Kittilou v zemi severní
Parťáku na vyzpívanou
než seberou nás tratě nedělní
chci boty zmáčet hledáním
pod Mléčnou drahou za dnem schovanou

Vítr mi v nebeskejch vlacích
posílá po vločkách vzpomínky z let
kdy šel jsi přede mnou, brodils mi závěj a testoval led
Auta, co k městům se vrací
tak trochu stopuješ se mnou i teď
parťáku od kytar, večer se blíží, k lesu mne veď

(jn, 2000. jepťákovi. tehdy v zimě jsem pochopil, že společným vandrům je fakt konec.)

Ojíněnou pavučinu podaly si stromy
a ty chvíle, kdy se zimou budím
spojování
noc a den a noc a den
tóny do akordu
kroky
do mé cesty od města a zpět
potoky do řek
řeky
do moří
chvilky do věčnosti
a oheň už nehoří
jen tak mírně doutná
spojil světlo s tmou
zdalipak mi prozradí
sny na suchém kapradí
jak propojit mojí ruku s tvou

(jn, 2000)

Ahoj řeko
vodní toku
stavu nízkého
Z břehu blízkého
z hlasu šesti strun těch oblých boků
cítím touhy
sjet v týhle zemi všechny strouhy
den trochu slábne
a kouř z těch dalších břehů nějak sládne
každopádně
najít to tu za rok je snad snadné
Odpoután ode všech závaží
na větru od jihu
s tažnými ptáky vedu hloupé hovory
o moudrosti

(jn, 2001)

Na zastávce III.

Stojím na tramvajový zastávce a vytírám prach z očí, jen nezkreslit ten svit žlutých rubínů města, měkký jako návrat do školní lavice v pozdním věku, teplý i studený jako tanec v dešti, klidný jako návrat domů a zároveň vzrušující jako první dotek rukou pod letní oblohou ověšenou šperky dalekých sluncí, jen tak stojím a vítám ta bodnutí, když si kapka najde cestu k mému čelu, do mé hlavy, kde zastudí a možná utopí všechny mé stíny, kolem projede tisíc aut za vteřinu a v té noci zní jako hukot vichřice, šum moře, šepot tisíce hlasů v mých závitech, tramvaj otevře své tři chřtány a nikdo nevystupuje, protože na téhle ztracené zastávce se zastavil čas, život, a všechny brány do hyperprostoru si dávají rande někde jinde, jenom já tu balím z posledního tabáku a možná tak trochu čekám na stopa do souhvězdí Labutě, kam jsem vždycky chtěl a trochu tušil, že to přijde až to budu nejmíň čekat, jako ostatně všechny věci co si kdy kdo přál, zpoza rohu se vymotal Sparťan se šálou kolem krku a vykřikuje vítězná hesla, jeho přízeň je tak jednoduchá až jedna lampa blikne, zavrní a docela zhasne, Sparťan dupe po svých dvou stínech a vůbec netuší, že celý svět hraje fotbal a míčů je jako písní, každý chvíli běží, kope a pak čeká, když hrají jiní a chrániče nestačí a občas to bolí jako když se hlavou prožene stádo šašků na chůdách, kapky jsou větší a celej svět se leskne jako korunovační klenot, nad Hradem zapadalo Slunce jako když míč pleskne do kaluže krve a z těch podbarvených řas mám v sobě klid a chlad vánků ze země za zrcadlem, kde štíty Himálaje jsou hlubší než Mariánský příkop a nevidomí nám vylíčí barvy o jakých se nám nesnilo a černý střelec se chlubí že minul cíl, můj sčítací obvod si čistí zuby a obléká noční úbory a kouř poslední cigarety protíná Mléčnou dráhu, až se spojí s mraky tolikrát bližšími, kolikrát jsem zažehl oheň, na skle průhledné boudy pro ty co se bojí deště torza nálepek (...ztratil se nám pejsek, slyší na jméno Naděje... ...zákaz vylepování plakátů a inzerce všeho druhu...), kapky opět vyrostly a já se brodím louží plnou kruhů, život v kruhu, život na kruzích, kruh je pí er na druhou, pí jsem zapomněl a er na druhou je čtverec, čtverec drncá a život se mnou třese, er na čtvrtou je láska a na pátou jsi ty
a mé pocity
brodí se louží plnou kruhů
a na zastávce osmičky
začíná výluka
dvou kovových pruhů

(jn, 2001)

Jako oči plné hněvu
krouží mi hlavou orel z ohně
plamenné divadlo
bezhlavé násilí
kruté nevýslovně
mnichům písně přetavuje
na bojový šat
není proč se bát
smrt je tak snadná
a krev už jsem viděl
vemte zbraně
a hrr na ně
na tebe
na mě
Dosud jsem neměl
zač bych se styděl
a nejsem prvý
kdo ruce své potřísní krví
potečou proudy
víra má odešla žehem
rozum
stal se mi vzdáleným břehem
připravte soudy
v tepnách mi Árés ožil
vezte mě služebním vozem
rozsudek znám
Pro všechno to co si prožil
OSVOBOZEN

(jn, 2001. bohům války.)

Slyším sbory
to jak se učím vnímat hory
uším tuším větrné tóny ladí
a mně trne
až jednou stihnu všechny štíty obejít
co když už nebudu chtít
odejít

Mně oprýskaly myšlenky
a zpod nich holá zeď
z ní chlad
Poutníku Odvaho
zimou mne veď
Snad
každým krokem podzimu
jaro se blíží
na jediné lyži
do ostrých vrásek ozimu
vryje strouhy slz
Zkrátka
zapálíme svíčky
na cestách co vedou zimou skrz
víme, první klíčky
do dveří co vedou přímo k jaru
rostou zimě xtáru
když březen ovine
vrátka

(jn, 2001, sobje k naroskaam)

Brzy jazyk rovina
jmenuju ti do klína
hlavu mám vymetenou
myšlenku popletenou
a hory trochu vyšší zrovna v zádech
hlavu mám na zip
a rovina je jazyk
ohněm ti líce kvetou
odrený palec s pätou
Otřesko už zvládám ve všech pádech
Z vrcholků rychle sbíhá slunce
nocleh visí na nejtenčí strunce
co lehce praská
a když celej den prší tak to mlaská
Noc rychle vstoupí nepozvána
koliby zvou a pak ta rána
Rezervace...
a je to za dvě kila, kurva práce

(jn, 2001. po přechodu roháčů)

Stojí tam nad tou hlubinou
na zemi povadlej pugét
s výklady světa
zdá se
skončil
u súter nebo snad u véd
trochu se přitom kymácí
a pořád zírá dolů
rovnováhu zatím neztrácí
močí
nebo se chystá
že skočí
( Kdy už konečně skončí?!?)

Viděl jsem anděly, byli jak z kamene
na střeše budovy z pradávných let
šest tváří žulových zdali si vzpomene
jak chutná bláznivý střemhlavý let
Těla jim bělají nadílkou holubů
ta síla v perutích - optický klam
já mít tak křídla vsazená do lubů
prostě bych odlétl
jedno je kam

(jn, 2001)

V utajeném kruhu

Noc se nám protahuje tam, co začne blednout
vítr se přihnal trochu náladu nám zvednout
nebloudí, směřuje jak poutník k místu co si dávno vysnil
Noc se nám protahuje, za chvíli se schoulí
kdopak nás vysvobodí z modřin, ran a boulí
ze strachu z budoucností, který se nás před ránem tak zmocnil

Odrostlých tuláků ohňovej sraz
do očí příběhy srdečních tras
vepsaný v tajemnejch znacích
Noc se nám protáhla, začíná blednout
pomalu ruce nám začínaj křehnout
na zvláštních posledních štacích

Je nás tu míň než víc v tom utajeném kruhu
promrzlých následníků nomádského druhu
čas se nám zatáčí jak cesta z hor a mění další plán
Je nás tu trochu míň a naše nové tváře
vysílaj rok za rokem do světa míň záře
vybledlé, posmutnělé z vlastních změn a zimních solných rán

Odrostlých tuláků ohňovej sraz...

(jn, 2001)

Dáme si závod na hustým voleji
ať už se pohne náš svalnatej spor
vyber si zbraň
(z Vydry, žebrovky či raftu)
hlavně žádnou naftu
seš asi taky dost podivnej tvor
(ale nevíš, že já mám plachtu)
možná že zvítězíš
možná se objevíš
mapou zmaten kilák proti proudu
možná na mě ušiješ
fakt dost dobrou boudu
možná se zarazíš o břeh
možná že dostaneš úžeh
možná se utopíš
možná že netrefíš
možná že nebude voda
a budem v prdeli voba

(jn, 2001)

Přes trnové houští, bodláčí
deštěm, co na kost tě promáčí
velikou srdeční pouští
vedla´s mě přes divné oblasti
k poslední největší propasti
zbývá jen poslední krok
Na konci září
pochybnosti mám už víc než zasety
střídání stráží
Teď půjdeš první zase ty

(jn, 2000. psychoušovi shitbullce za lži, divadýlka a všechny její psychosračky)

V nástěnné mapě uprostřed Ruska
jedna ku dvaceti miliónům
moucha
Chytí se do sítě
uloví ji kotě
utopí se v pivu
rozplácne se o zub cyklisty
trefím ji plácačkou
nebo zemře hlady v Rusku
tolik možných smrtí
na tak malé tělo...

(jn, 2000. hostinci nad královskou oborou)

Na stejných vlnách

Procitlo ráno a den hrozil potopou
na cestu za tebou koupit si bárku
mrňavej parníček s blonďatou palubou
za každej přístav tam vyrývat čárku

Za každou hospodou podtrhnout účet
písničku dopsat a jede se dál
topiče topit a na všechny bručet
večer by dixieland do tance hrál

Pod okny liják mi vykouzlil Dunaje
malinkou archu jsem vyřezal z kůry
lodník teď vyspává rumový turnaje
chceš, abych skončil ty námořní túry

Na stejných vlnách ti odpluju do nikam
na krku nůž zase kotvu mou zvedá
lodník se probudil, z přístavu unikám
nebe je modrý a tvá láska bledá

(jn, 1997. jardovi matějů)

Letní bláznivá

Mám krásnou lásku
léto mám
ruku zdviženou a život před sebou
mám z dálnic Slunce zlatej chrám
kde černí ptáci létat nesvedou

Fresky mraků kreslí dlouhej modrej den
nitky vlasů vítr splétá dálkou
stezky znaků
z pohádek až sem
si v máku sní svůj sen

Mám z mlází záda z jehličí
seno v podpaží a z pampelišek šál
znám tóny trylků slavičích
celý den červen mi je hrál

Fresky mraků kreslí dlouhej modrej den
nitky vlasů vítr splétá dálkou
cesty berou obzor útokem
jak já
krok za rokem

Spěchám létem, co pálí
tvojí dlaní
mojí cestou
slunnou strání, kde písně se válí

Fresky mraků kreslí dlouhej modrej den
nitky vlasů vítr splétá dálkou
snad jsem blázen a možná ještě spím
že dávno vím co s tím

Tmou hvězdám hlavou zatočí
vůně seníků a květin půlnočních
hrou sníčků, spaní na očích
spím v horských úbočích

Slavím večer, co pálí
s tvojí dlaní, první rosou
přijde spaní, co vítám skrání

Co je za horou, kam Slunce zašlo hřát
kolik dnů ještě nám bláznům zbývá
kolik přátel
a co nám budou přát
a s láskou který z nich svá přání zpívá
kolik písní
místo frází
kolik mi stopů ještě k cílům schází
kdo to všechno ví - je lhář a k čertu s ním
mně stačí to málo, co vím

(10.000 maniacs / jn, 1998. zpěvačce mirce za to, že byla naše nejlepší)

Na kraji léta

Stojíš tu přede mnou na kraji léta
vzpomínka na příběh z jiného světa
noční let oblohou pod šperky hvězd
vrátil mne k nám
a nejsem tu sám
s přáteli z cest

Vybledlé věty si hledají cíl
bludištěm vzpomínek minulých chvil
trochu tě poslouchám, trochu jsem pryč
fotky jsou z let
pro jinej svět
radši je znič

Tráva si šeptá a ve vzduchu déšť
chladnou má líc
na kraji dnů lásky jinej maj tvar
a možná i víc
někdy jsou silnější, jindy se ztrácí
některé zpevní a jiné se kácí
pak leží před tebou na kraji léta
a nemaj co říct

(jn, 1999)

V pátek tě za noci
přivedu k vodě
řeknu jí
ať ti své vypráví příběhy
a že´s mi pomohla
přenášet lodě
před noční zimou tě
zabalím do něhy
Žáby zas křákají
na počest jaru
najdu ti souhvězdí
které máš ráda
potom si potají
naladím kytaru
plíží se podél zdí
noc jablka
a hada

(jn 2001, nikole)

Pletu svůj život z pěti pramenů
Voda jsou proudy mých říčních cest
víno a slzy, déšť, co mi omývá svět
rosa na stéblech a jezera slov
která spřádám

Země je kraj skal a hory v dálce
symbol zrození, smrti, klidu a smíření
modrá kulička plná života
ztracená v nekonečnu

Oheň je láska a štíhlý meč pro obě ruce
plameny vandráckých ohňů
bláznivé cesty za ránem
tisíc odstínů tváře zapadajícího slunce

Dřevo je můj kmen z přátel
zlatavé podzimní listí a potrava plamenů
zvuk kytar, bonsaie v okně, domov
poezie z korun borovic

Vzduch jsou všechny vůně jara
vánek mezi horskými štíty
severák zklamání, zapomnění a pomíjivosti
zpěv stromů a od řeky chlad
Můj život má pět tváří a všechny se smějí a pláčou

(jn, 1999. všemu, čím jsem kdy žil)

Nebe si ulevilo
Šumavě do polštářů mechu
dala jsi zabrat mému dechu
vlahá a zdrženlivá, prochladlá noci
plná svých tajemných zvuků
možná to pletu, ale trochu mám pocit
že máš víc takovejch kluků
spacáků s očima Bloudících po nebi
jsou to fakt nevinné úchylné potřeby
hodně být v tobě a trochu být sám
do slunce budit se z bodavých rán
Doma jsem tady a trochu i tam
kam se pak navracím ze všech tvých stran

(jn, 2000. pájovi, šumavě, trávě a yperitkám)

Být jako hora v jitřním květu
být jako jestřáb v střemhlavém letu
být jako Pacifik v hlubokém klidu
motýlí král z duhy spředeného lidu
Mít hlavu čistou a myšlenky přímé
bez trní spěchu co v čele mi dříme
stal bych se prvkem co pátý je v kruhu
prázdnotou světa a moudrým svého druhu

(jn, 2000. hostinci nad královskou oborou)

Kroky

Čekám
kde kroky tvý, kde váznou
co jsi mi slíbil tenkrát v létě vzpomínám
Hádám
zda myšlenky, zda stárnou
i když je léta s tvojí fotkou prolínám

Pravda bolí, prázdný stoly
tam, kde jsi sedával
jen ty růže rostou kolem jako dřív
Ploty se psy, naposled jsi
z vlaku zamával
jen tu fotku mám teď stále na očích

Stárnem
už odmalička stárnem
jen někdy čekám, že se vrátíš jak tě znám
S rosou
co přijde po dni parném
když tolik sama s první hvězdou usínám

Pravda bolí...

(jn/jn, 1998)

Singlařův song

Tahle řeka skrývá ňáký hrozný prokletí
hned za Sušicí sebrala mi pádlo náhradní
pranic prosby nepomohly, rukou sepětí
naštěstí mám letos náhon jenom na zadní

Městský proudy mi tě vodnesly
a já teď volej musím píchat sám
tak si říkám pohled nakresli
že za pár dní v tvým městě vodsedlám

Dneska mě zas vyšplouch ňákej zrádnej spodní proud
jó, vylejvat loď v jednom to je zápas vo chlopeň
pod vodou mě na dně stihnul v bahně ten proud zout
a kšiltovku mi vodnes kamsi směrem na Chropeň

Městský proudy mi tě vodnesly...

Ve snu pádlem lovilas mý kecky přerostlý
v mý maskáčový kšiltovce jsi zase pěkná kost
zítra večer chlempu v strakonickým kempu
mám pořád ten stan s čmelákem a místa je tam dost

(jn, 1998. pavle, ketrá se mnou nikdy nejela vodu.)

Postaveno na: R. S. Agáta <- -> Kontakt